Možná to vlastně zajímá většinu lidí, kteří se v Dolomitech vyskytli někdy v zimě. Jezdíme do Italských hor na lyže, snowboard, na skialpy a za kouzlem zasněžené zimní krajiny. Ale jak to tam sakra vypadá v létě?
Nezbylo než osahat si Dolomity i bez sněhu. Spojujeme toto zkoumání s původně plánovanou cestou do Benátek, o kterých se ale rozepíšeme podrobněji v jiném článku.
Je polovina srpna a my vyrážíme časně ráno z našich milých Orlických hor s naší osvědčenou, byť trochu ukolíbanou alkovnou. K obvyklé výbavě, kterou máme v obytňáku trvale, přidáváme ještě pořádné boty, teplejší oblečení a jak se ještě ukáže, „dobře že je máme“ čepici a rukavice. Ještě dotankovat, napustit trochu vody pro potřeby dámské části výpravy a může se jet.
Nabíráme směr osvědčený ze zimních výprav, to znamená Praha, Plzeň, Mnichov a dále na Brenner. Vlastně celou cestu po dálnici. Od Insbrucku začíná alkovna trochu funět, ale statečně bojuje. Překonává i Brenner a za chvíli již odbočujeme směr Val Gardena a drápeme se přes Ortisei, Santa Cristina a Selva nahoru na passo Sella. Silnice je místy sice klikatá, ale koneckonců jezdí tu i v zimě autobusy. Tentokrát pod piz Sella neodbočujeme na Canazei, ale sjíždíme úžasnými serpentinami přes passo Gardena směr Corvara.
Vzhledem k tomu, že je před soumrakem, rozhodujeme se přespat na jednom z malých štěrkových parkovišť v serpentinách. V kempu je stejně otevřeno jen do půl deváté. Odměnou nám je úžasný východ slunce nad piz Boé a pohled do zeleného údolí, kterým obvykle sjíždíme do Corvary na lyžích.
Kemp Colfosco (https://campingcolfosco.org) je hned na začátku Corvary vpravo, pokud nestihnete otvírací dobu a závora je dole, dá se přespat i na parkovišti před kempem. Rezervace není potřeba, v kempu je místa dost. Vyřizujeme formality, vjíždíme do kempu a táboříme na místě, které jsme si vybrali. Po celém kempu jsou antoníčky s přípojkami elektřiny, vody a nově i plynu. Ano, kemp je v provozu i v zimě, takže skalní příznivci karavaningu, kteří mají vybaven svůj pojízdný domov externí přípojkou plynu (máme skladem a montujeme), mohou lyžovat bez starostí o to, kdy jim dojde plyn v lahvích.
V hlavní budově je slušně zásobený obchůdek, ve kterém si objednáme pečivo na další den a rozplýváme se nad nabídkou italských uzenin a sýrů. Inu, tak to vypadá, když nemáte Babiše. Součástí je i restaurace. Další průzkum kempu nám odhaluje nádherná sociální zařízení, v zimě samozřejmě vytápěná. Vstup je na kartu, kterou jsme dostali na recepci. Vše čisté a pravidelně uklízené.
Počasí je nádherné, nikde ani mráček a vydrží nám celou dobu. Máme v plánu zůstat tři dny, než pojedeme dál na jih, a tak bereme kola a jedeme na první obhlídku Corvary. Městečko je stejně hezké jako v zimě, jen opuštěné stanice lanovek a zelené plochy bez houfů lyžařů vypadají trochu divně. Některé lanovky jsou v provozu, a tak plánujeme na zítřejší den výjezd na piz Boé. V zimě je tam krásná lyžovačka na horní černé sjezdovce a pokud je jasno i krásný výhled.
Abychom si užili i trochu sportu, vydáváme se na kolech silnicí sréda Costoratta na Arabbu. Silnice dělá čest svému jménu, kostrbatá, protože je pěkně do kopce. Statečně se plazíme kolem golfového klubu Alta Badia (sakra nemáme sebou klacky!) a po chvíli zastavujeme na parkovišti se studánkou. Doplňujeme vodu, trochu se vydýcháme a o kousek dál potkáváme lanovku pro bikery která vede na single trek z Cherz, kterým sjedete zpět až do Corvary. My si to ale necháváme na zpáteční cestu a míříme dál do Arabby. Ta je důvěrně místními nazývána lednice, protože je tam pořád zima. Tentokrát nás ale překvapí. Pořád svítí sluníčko a je nádherně. Moc času už nám nezbývá, a tak se rychle obracíme a vyrážíme zpět. Pár krátkých serpentin a už si to sypeme s drkotajícími zuby přes les do Corvary. V kempu rychlá sprcha a hurá na pizzu.
Druhý den ráno scházíme v pořádných botách a vybavení teplým oblečením v batůžku do Corvary. Kabinová lanovka nás vyveze na Boé a tam pokračujeme sedačkou na Vallon. Tady nahoře leží docela dost sněhu, začalo foukat a přihnala se bůhví odkud mlha. S povděkem vytahujeme teplé bundy a ano, zbaběle i čepice a rukavice. Po cestě k chatě Franze Kostnera na Vallonu, která leží v dobrých 2.550 metrech výšky jsou nám náramně dobré. Na chatě si dáváme kávu, pokocháme se protěžemi, které tu hojně rostou, a protože se mlha mezitím roztrhala, vydáváme se pěšky na cestu do údolí.
Sestup je poměrně fyzicky náročný. Cesta vede z vrcholku po kamenech, skalních chodníčcích a kluzkých pěšinkách. Jsou potřeba dobrá kolena. Ale potkáváme i dost zdatných jedinců, kteří jdou po pěšině směrem nahoru. Po hodině se ale dostáváme už na lesní cesty. Užíváme si přírodu a krásné výhledy a také další refugia, které nám Dolomity nastražily do cesty. Do kempu se vracíme unavení, ale spokojení. Celodenní túra = nejlepší lék na nespavost!
Poslední den se vydáváme na druhou, severní stranu údolí. Přes vesničku Colfosco, kolem kostela na sjezdovky, které známe pouze v zimě, se po černé sjezdovce pomalu vyhrabeme na chatu Col Pradat. Z její terasy je krásně vidět do kempu a na celý masiv. Scházíme na červenou sjezdovku a po ní se vydáváme směrem na passo Gardena. Pohled na zelené Dolomity je prostě úchvatný, takže nijak nespěcháme. Po pár hodinách sedíme již na terase refugia Frara a vychutnáváme si jelení ragout s polentou a výhled do údolí. Zpátky se vracíme krásnou lesní trasou pod masivem Vallonu a na každém kroku je co k vidění. Nad Colfoscem je pro nás nachystané překvapení. Z výšky masivu padá do údolí neuvěřitelný vodopád, který přechází do divoké říčky, která teče dál přes Corvaru do údolí. Nemůžeme se nabažit. Vracíme se do kempu a jsme plní dojmů. Sedíme před karavanem a strašně nás bolí nohy. Zítra vyrážíme směr Benátky. Ale sem, sem se v létě ještě určitě vrátíme.
